Je 6 hodin ráno. Budík nepřestává zvonit a já nemám ani sílu fláknout s ním o zeď. Jsem v koncích. Kdybych tak dnes mohla nejít do práce. Chci zůstat doma – vařit, poslouchat hudbu, zpívat si … Cokoliv, jen nemuset vylézt z postele a začít další den.
Feminismus versus antifeminismus
Chtěla bych vědět, kdo byla ta ježibaba, matka feminismu, která měla ten nešťastný nápad zrovnoprávnit práva žen, a proč to udělala nám, co jsme se narodili po ní.
Vše bylo tak skvělé za časů našich babiček. Celé dny trávily vyšíváním, vyměňováním receptů se svými kamarádkami, čtením knih v knihovnách svých manželů, dekorováním domu, roubováním stromů, pěstováním květin, sklizní úrody a výchovou svých dětí.
Dokud nepřišla ta ženská, které se to nelíbilo a nakazila ostatní nevědomé ženy divnými myšlenkami jako „získejme svůj prostor.“ Jaký prostor? Co za prostor?
Vždyť jsme měly celý dům, celé město, celý svět u nohou! Měly jsme dokonalou nadvládu nad muži, kteří na nás byly závislí – co se týče stravy, oblékání, pozice ve společnosti. Jaká práva jsme chtěly obhájit? Oni jsou nyní zmatení, nevědí, jakou roli hrají v této společnosti, bojí se nás jako ďábel kříže. Tato sranda nám přidala spoustu povinností.
Proč, řekněte, proč pohlaví, které mělo jen to nejlepší, jehož povinností bylo pouze být zranitelné a nechat se vést životem, začalo soutěžit s chlapy?
Nezvládám
- Být hubená jako koště, ale s velkými prsy, kvůli čemuž se mořím ve fitku a umírám hladem;
- používat všechny krémy proti stárnutí a vráskám;
- abych nevypadala povadle a sklesle, pít každou chvíli vodu;
- každé ráno se bezvadně namalovat od kořínků vlasů až po výstřih;
- mít bezchybné vlasy a nezapomenout včas si je obarvit, protože šediny jsou horší než lepra;
- vybrat vždy správné oblečení, boty, doplňky, abych byla v práci reprezentativní.
Už mě nebaví
- Rozhodovat, který parfém se hodí k mé náladě ani řešit polovinu věcí přes mobil;
- obávat se, že mě někdo předběhne;
- trávit celé dny před počítačem jako otrok, s telefonem na uchu a řešící problémy jeden za druhým. Odcházet s červenými očima od monitoru. (Samozřejmě na pláč kvůli lásce není čas).
Superženy
Platíme vysokou cenu abychom byly stále ve formě, bez strií, dokonale depilované, usměvavé, voňavé, s perfektními nehty, o perfektním CV plného titulů a zkušeností ani nemluvě. Staly jsme se „superženami“.
ALE!
Nebylo by lepší, mnohem lepší (!) pěkně v klidu štrikovat svetr v houpacím křesle? Už toho mám dost!
Chci
- Aby mi někdo otevřel dveře a nechal mě projít jako první;
- ať je mi přisunuta židle, když si chci sednout;
- ať mi posílají květiny a vzkazy s básněmi;
- ať mi zpívají serenády pod oknem …
Vždyť my jsme věděly, že máme mozek a že ho umíme používat! Ale proč jsme to musely ukázat? Už jsem se rozhodla, opouštím pozici „moderní žena“. Přidá se někdo?
